Categories O cestách, Švédsko

Švédsko: Na sever do Laponska a zase zpátky

Posted on
Švédsko: Na sever do Laponska a zase zpátky

Dva týdny, které jsme nechtěli strávit potulováním se po hlavním městě. Dva týdny, během nichž jsme zvládli výlety do laponské přírody, běžky, lyže, spaní v kabině na stromě i ty nejlepší švédské masové kuličky ve Stockholmu.

Jako zatvrzelý milovník Norska jsem nikdy nepociťovala touhu objevovat další skandinávské země. Stačilo mi, že se mohu pravidelně vracet na známá místa za polárním kruhem, bezpečná, kde mě nic nepřekvapí, kde vím, jak chutná mrkvový dort a kde mají nejlepší rosinboller, kde si zvládnu v norštině nakoupit v pekárně nebo si mohu prolistovat časopisy.

Kvůli pandemii se všechny nezrušené závody Visma Ski Classics, které měl letos Honza ve Skandinávii točit, odehrávaly ve Švédsku. Končily navíc v době, kdy jsem odešla z práce a před sebou měla více než měsíc volna. Když ale navrhl, abych za ním po skončení závodů přiletěla, nechtělo se mi vlastně ani trochu. Po zimě, jakou jsme letos v Praze měli, jsem netoužila sbalit polární oblečení, expediční boty a vyrazit do ještě většího mrazu. Toužila jsem objevovat tropický pralesy, slaný moře, mít pihy od sluníčka a jet do Indonésie, kde Honza v minulosti strávil téměř rok v rámci rozvojové pomoci a občas mi o tom vypráví.

Přišel mail s letenkou do Stockholmu a prosbou, jestli mohu vymyslet, co budeme dělat.

Jak to dopadlo už víte. Po Honzově odletu do švédského Äre mi mailem dorazila letenka do Stockholmu a rychlá zpráva, jestli mohu vymyslet, co budeme dělat, že vstává na natáčení každý den ve čtyři ráno a vrací se domů v noci a zkrátka to naplánovat nezvládne. Norsko znám a nedělá mi problém naplánovat cestu, záchytné body a vybrat ubytování (to nechávám pro Honzu vždycky jako překvapení, většinou máme štěstí a je to fakt boží), naplánovat ale cestu po “cizím” Švédsku, o kterém jsem si nikdy předtím ani nic negooglila a na seznamu Místa, která chci jednou vidět, nic ze Švédska nemám, byla trochu sázka do loterie. Stále mám totiž v paměti, jak jsem jednou náhodně zapíchla prst do mapy Norska a řekla, že po cestě přes Lofoty přespíme třeba tady v městě Myre, že jsem o tom nic neslyšela a že třeba objevíme něco nepředstavitelného. Nepředstavitelné to opravdu bylo, ale na tu druhou stranu, než jsem čekala. Dodnes Honza dává k dobru historku o hostelu v Myre nad nočním klubem, kde všechno smrdělo rybinou a přes dveře pokoje byl slyšet až do rána bujarý smích rybářů kuchajících ryby ve společné kuchyni, na všech rodinných sešlostech.

Švédsko je v tomhle pro začátečníka milosrdnější. Chcete-li cestovat z jihu na sever, výběr trasy se vám smrskne na dvě varianty – vnitrozemská nebo pobřežní silnice. To vám, pokud jste ztraceni, práci značně usnadní. Naplánovala jsem trasu, kterou pojedeme, a místa, kde budeme spát. Ve Stockholmu jsem se chtěla tři dny trochu poflakovat po kavárnách a na severu si půjčit snowboard nebo sněžnice, které jsme si i letos zapomněli nadělit pod stromeček. Víc jsem neřešila, věděla jsem, že každý večer budeme mít spoustu času na plánování následujícího dne. A že nejdůležitější je vypnout a utéct z osmi stěn našeho dvoupokojového bytu ve Vršovicích.

Cesta tam a zase zpátky

Dva švédské týdny byly dokonalé. Ne proto, že jsem od prvního lockdownu v březnu 2020 seděla doma, ale přinesly mi několik obřích zážitků. Několikahodinnové pozorování OBROVSKÉ polární záře (pro takový druh zážitku můžete používat termín “zářitek”), spoustu sobů, které miluju (ano, vím, že nejsou moc chytří, nasvědčuje tomu verva, s jakou přeskakují svodidla a vrhají se pod kola aut), polární králíky nebo desetikilometrovou běžkařskou premiéru v nejsevernějším národním parku Švédska.

Nechce se vám číst celý příběh?

Stockholm

Z letiště Arlanda jsme vyráželi rovnou na sever a ve Stockholmu se nezdržovali, věděli jsme, že nás procházky jeho uličkami a ochutnávání kardemummabullar čekají na konci dovolené. Honza mě vyzvedl přímo na letišti. Z Äre vyjížděl v půl jedné ráno, aby jeho kolegové stihli letadlo do Prahy (to, kterým jsem přiletěla já) a aby měli na osmihodinnové cestě alespoň malou rezervu. I proto jsem zvolila jako první zastávku ostrov Alnön kousek od města Sundsvall, abychom hned první den nestrávili celý v autě. Nicméně, po dvou dnech na sněžném skútru s kamerou na rameni a osmi nočních hodinách za volantem byl pětihodinový přejezd (z Prahy podle map plánovaný jako 3,5 hodiny) i tak dost.

Sundsvall (ostrov Alnön)

Chcete-li strávit s rodinou klidný týden u zálivu, je tohle místo naprosto ideální. Můžete snídat s výhledem na moře nebo si udělat odpolední piknik na improvizovaných molech z velkých kamenů. K vodě je přístup přímo ze zahrady domu, který je posledním u břehu. Za ním je les a vy se můžete cítit jako na konci světa, nikým nerušeni. Přispívá k tomu i nátura skandinávců, kteří váš dům v ranních hodinách tiše míjí na zdravotní vycházce, ale do oken se nedívají.

Jak ostrov ožívá v sezóně nemohu říct, koncem března bylo všude ticho a prázdno, většina místních domů, kolem nichž jsme projížděli, se nám zdály jako letní a víkendová sídla. V pronajatém domě jsme toho za jeden jediný den příliš nestihli, připravili jsme rychlou večeři, naservírovali ji na nádobí, které jsem si hned zamilovala, zatopili v mini kamnech Jotul, zapálili všechny svíčky a před spaním ještě vyzkoušeli vířivku na terase s výhledem na moře.

Kuchyň v domě byla dobře vybavená, nechybělo tam v podstatě nic, včetně stylového nádobí, dripperu a dekantéru na V60, termosky na čaj a obrovského množství základních surovin, jako byly těstoviny, rýže, koření, kafe, čaj apod. Na terase je kromě vířivky navíc Weber gril, který barevně dokonale ladil s nebesky modrými okenicemi a zárubněmi dveří. Najdete tam také dřevěný domek s pultem ozdobený světýlky, v němž by mohl někdo míchat drinky nebo servírovat salát ke grilovaným rybám. Z každého koutu domu, který by klidně mohl stát někde ve francouzském Provence, na vás dýchá opravdovost. Cítíte, že to není dům uměle vytvořený k pronájmu, ale že tam majitelé opravdu sami jezdí a tráví dovolenou. V horním patře jsem našla (kromě pingpongového stolu) také útulný pracovní kout, dokážu si představit, že se na takové místo zašijeme na celé léto a po dlouhé snídani na břehu moře začnu nahoře psát další Knihu o jídle, kterou potřebujete.

Odkaz na ubytování je přímo TADY >>>

Nečekané zdržení

Jak už jsem psala v úvodu článku, cestování z jihu na sever se ve Švédsku úží na dvě varianty. Tušila jsem, že silnice po pobřeží bude na výhledy hezčí a chtěla jsem si ji proto schovat na zpáteční cestu. Po té vnitrozemské, kudy asi tolik cestovatelů nejezdí, je pak mnohem složitější najít ubytování. Nutno také dodat, že do Kiruny spousta lidí lítá ze Stockholmu letadlem a pozemní dopravu ani nezvolí.

Před setměním jsme mohli mít pár hodin na prozkoumání okolí. Bohužel jsme se na cestě neočekávaně zdrželi.

Od Blattnicksele, což je město, které jsem se za celou dobu nenaučila napsat dobře a i v tomto článku ho napíšu pokaždé s chybou, kterou poté opravuji, jsem neměla žádné očekávání. Podle fotek na Airbnb mi nepřišlo nijak zajímavé ubytování, podle mapy ani lokalita, byl to zkrátka strategický bod na přespání.

Do ubytování jsme měli dorazit po čtyřech hodinách cesty někdy během odpoledne. Pak jsme mohli mít ještě pár hodin na prozkoumání okolí než se setmí. Bohužel jsme se na cestě neočekávaně zdrželi. Když jsme míjeli na silnici tahač se dvěma návěsy plnými dřevěných klád, byla jsem ráda, že ho předjíždíme. Sledovala jsem klády upevněné na návěs tlustými řetězy a přemýšlela jsem, jaká je šance, že by se za jízdy mohly uvolnit. Jak tahač během pár minut zmizel za námi, vypustila jsem ho z hlavy. O pár set metrů dál jsme zastavili na odpočívadle a šli se podívat k zamrzlému jezeru, na němž jsme před chvílí zahlédli losice s mláďaty. Cesta byla uježděná sněžnými skútry a působila pevně, přesto byl místy sníh tak měkký, že jsme se vždy po několika krocích zabořili nečekaně do závěje až po kolena. Bylo to tak na sněžnice. S botami plnými sněhu jsme se po chvíli vrátili zpět do auta a pokračovali v jízdě.

O pár set metrů dál začal Honza opět zastavovat a mně chvíli trvalo, než jsem zaostřila, co se před námi děje. Přes silnici ležely rozsypané dřevěné kmeny z tahače, který jsme předjeli, a ten ležel hned za nimi přetočený na bok. Až po chvíli jsem si všimla pomačkaného osobního auta odmrštěného do příkopu. Nikde nikdo, ticho. Došlo mi, že teď musíme opravdu vylézt z auta a jít pomáhat a modlila jsem se, ať jsou všichni v pořádku, ať za pár minut nemusím litovat, že perfektně neumím poskytnou první pomoc. Než jsme doběhli k místu nehody, došel k nám řidič tahače, neskutečně vyděšený a bez bot, ale vypadalo to, že až na šok, pohmožděnou ruku a pár odřenin mu nic není. Řidič Passatu s dvěma obřími světlomety seděl zaklíněný v autě a nemohl se hýbat, byl celý od krve, ale reagoval. Řekl, že zavolal záchranáře bezprostředně po nehodě a že snad brzy dorazí. Po chvíli se otočil k zadní sedačce a začal natahovat ruce a na někoho mluvil švédsky. Po prvotní úlevě se mi udělalo znovu zle. Dozadu nebylo vidět a mě předtím vůbec nenapadlo, že by mohl v autě vézt někoho dalšího. Do rukou mu ale skočila ustrašená čivava. Honza s řidičem kamionu, který u nehody zastavil spolu s námi, vyndali z Passatu s ustřelenou částí kapoty autobaterii a počkali jsme, dokud nepřijede pomoc. Víc, než půjčit telefon, nabídnout jídlo a sehnat boty řidiči z tahače jsme v tu chvíli nemohli. Od řidiče tahače jsme pochopili, že pes v protijedoucím autě skočil na řidiče a ten se dostal do protisměru, tahač se mu pokusil vyhnout, ale s tak těžkým nákladem nešlo situaci zvládnout. Po příjezdu řekli hasiči, že odklidit rozsypané kmeny bude trvat nejspíš celou noc. Vzpomínáte na to, jak jsem psala, že na sever vede jen jedna hlavní cesta s malými odbočkami? Ve chvíli, kdy jsme se museli otočit, abychom se vydali jednou takovou odbočkou, to znamenalo dvě a půl hodiny navíc. Dvě hodiny jsme pak jeli v té nejhorší denní době, která vás může na tomto místě potkat, a to v temném šeru, kdy ještě není noc, ale už rozhodně není den. Snažíte se sledovat obě strany silnice kvůli sobům, kvůli nimž brzdíte každou chvíli a snažíte se jim vyhnout, cedíte mezi zuby, proč zrovna vy máte auto bez světlometů a do cíle přijedete tak unavení, že jediné co chcete je jít spát. Na prozkoumávání okolí a nových míst to není nejvhodnější konstelace.

Blattnicksele

Srub v Blattnicksele je přímo u jezera ve švédském Laponsku. Sia, majitelka srubu, která bydlí opodál v rodinném domě, nás přišla hned přivítat. Cesta ke srubu vedla z kopce a jelikož bylo čerstvě nasněženo a sníh rovnou namrzal, držela v ruce kovové sámské sáně. Mají jednoduchou konstrukci, narozdíl od saní, na kterých jezdily letos děti v Grébovce, na sámských saních se nesedí, ale stojí. Malá “sedačka” je před vámi a slouží jako prostor pro připevnění toho, co převážíte. Říkala mi, že tyhle sáně má v laponsku doma úplně každý a lidé s nimi jezdí v zimě třeba na nákup. Vzhledem k počasí a cestě, která se během několika málo minut proměnila ve třpytivé zrcadlo, nám nabídla také crampony. My máme sice svoje, ale je to prima služba pro někoho, kdo se na severu zjeví poprvé a bez patřičného vybavení (jako já ve svých dvaceti, kdy jsem na Trolltungu šla v džínách a starých tenisových botech, ale to je zase jiný příběh). Tady se vám totiž může snadno stát, že se ráno probudíte a po ledovém zrcadlu se už ani nedostanete k autu.

Když jste se uvnitř srubu posadili na malou pohovku a rozhlédli se kolem sebe, bylo vám více než jasné, že jste vstoupili na území Sámů.

Když jsem poprvé uviděla náš dřevěný domek, napadlo mě hned, že tady Vánoce rozhodně neskončily. Střechu lemovaly řetězy světýlek, na dveřích visel vánoční věnec a v té tmě vypadal srub jako chaloupka skřítků ze Santovy vesničky. Uvnitř voněl dřevem a novotou, bylo zatopeno a narozdíl od domu u jezera, postele v obou ložnicích už byly povlečeny voňavým ložním prádlem.

Když jste se uvnitř srubu posadili na malou pohovku a rozhlédli se kolem sebe, bylo vám více než jasné, že jste právě vstoupili na území Sámů. Na zdi visela pravá sámská čepice a boty, v knihovně byla spousta knížek o sámské kultuře a historii. Všechno vybavení bylo inspirováno přírodou, ať už to byly světla, obrazy s motivy lesa, závěsy s abstraktním IKEA motivem brusinek nebo pařezy místo nočních stolků. A přitom to všechno působilo nesmírně vkusně, harmonicky a přirozeně. Kdybychom tak mohli zůstat déle.

Kuchyně byla vybavená naprosto dostatečně, stejně jako vždy jsem ocenila opékač topinek. Je to jeden přístrojů, který využívám nejčastěji i doma a kváskový skandinávský chleba, připomínající sladkokyselý semínko tousťák, chutná stejně nejlíp horký a křupavý. Mycí prostředky v kuchyni, stejně jako mandlové mýdlo a šampon v koupelně měly logo ECO, což ve Skandinávii není ojedinělé, ale vždy mě to potěší.

Odkaz na útulný srub v horách je přímo TADY >>>

Hezký kostel, první a poslední fika v Laponsku

Při plánování cesty jsem si udělala po cestě do Kiruny dva špendlíky ve městech Arvidsjaur a Jokkmokk a přidala jsem k tomu jen poznámku “hezký kostel”. A to je vlastně skutečně celý příběh. Budete-li mít cestu, zastavte a udělejte si procházku ke kostelu, který vypadá, že jste ho vystřihli přímo z příběhu Frozen nebo některé z pohádek od Walta Disneyho. Sníh mu určitě pomáhá, ale krásný bude určitě i až bílá peřina roztaje.

Ačkoliv jsem věděla, jak chutná kafe ve Skandinávii mimo velká města a ačkoliv jsem věděla, že nejmenší zlo je zvolit filtrovanou kávu, stejně jsem si v Arvidsjaurské kavárně/bistru Tant Sveas dala cappuccino a Honzovi chudákovi jsem objednala espresso. Obsah hrnků jsme sice srkali dlouho, rozhodně nebylo lagom, tedy tak akorát, ale chuť kafe, kterou bych v Praze hodnotila kverulantsky, mi v tu chvíli vůbec nevadila. Mrkvový dort (morotskaka) s pořádnou špetkou zázvoru a cosi z listového těsta plněné poctivou šlehačkou mě nesmírně těšilo. Užívala jsem si první dort v kavárně po tak dlouhé době, dívala se z okna na zaprášené sněhové závěje kolem ulice skrz listy obrovské monstery v oprýskaném květníku, podloženém kusem dřívka, poslouchala Heroes od Davida Bowieho a cinkání nádobí z kuchyně. Tohle byla moje první a poslední laponská fika. Tu další jsem si užila až poslední den ve Stockholmu.

Plnou parou do Ocelového města

Projížděli jsme městem Gallivare, kde je jeden z největších evropských povrchových dolů na měď, ale i zlato a stříbro. Vyprávěla jsem Honzovi, jakou mám fóbii z dolů, lomů a gigantických starých továren. Jak mě děsilo jezdit pracovně do ústecké chemičky nebo sokolovské uhelné a jak mě vždycky děsily všechny ty příběhy o permonících. Kdo ví proč. Myslím, že jsem mu to vyprávěla už asi stokrát, ale ani tentokrát mi to neřekl a trpělivě poslouchal. Do Kiruny nám zbývalo necelých čtyřicet minut cesty, otevřela jsem na mobilu Google a chtěla najít nějaké “hiking trails” na následující den… no… možná jsem zkoušela hledat spojení Kiruna IKEA, což jsem tu a tam dělala se všemi městy, kterými jsme projížděli, a hlásila Honzovi, že po tomhle se jmenují v IKEA křesla a po tamtom zase přehoz na postel.

Náhodou na mě ovšem vyjelo několik článků – před odjezdem jsem byla nejspíš extrémně roztržitá, že jsem to nezaznamenala – o tom, že Kirunu postupně pohlcuje těžba železné rudy.
Pohlcuje.
Těžba.
Železné rudy.
Původní město mizí.
Pomalu.
To znělo jako parádních a romantických několik dní před námi. Každým dalším kilometrem jsem se nořila do špatné nálady hlouběji a hlouběji, protože jsem chtěla, aby tahle dovolená byla PERFEKTNÍ.
A mezitím se plnou parou řítíme do mé noční můry – Ocelového města.

Kiruna

Nejsevernější město Švédska, pod nímž je kilometr pod zemí další město. V něm jsou nejen doly, ale kanceláře, silnice, školky s upravenou otvírací dobou.
Kiruna se kvůli postupující těžbě, která každý den čítá takové množství železné rudy, že by se z něj dalo vyrobit šest Eiffelových věží, přesouvá o tři kilometry dál.
Některé domy se převáží na kolečkách, některé se postaví znovu v nové Kiruně. Obrovský tmavě červený dřevěný kostel se zvonicí, který je symbolem města, se bude při stěhování rozebírat a znovu skládat v nové zástavbě. Jako domeček z Lega.

Výhled z okna bytu přímo na kouřící komíny na povrchu dolu je included, což je při jeho velikosti srovnatelné s Titanicem asi samozřejmost.

Stěhování má být kompletně dokončeno v roce 2033, stěhovat se bude přes 20 000 lidí. Části Kiruny, které už neexistují a postupně budou poddolovány, mění těžařská společnost v park, aby obyvatelé staré Kiruny neměli pocit, že je ze s postupující těžbou pohlcuje nicota. Honza hned po příjezdu listoval všemi prospekty těžební společnosti LKAB o stěhování, prohlížel vizualizace nové Kiruny a byl naprosto nadšený. Je to přeci perfektní, máme poslední možnost vidět starou Kirunu a za deset let se pojedeme podívat do té nové!

Prima. Město vypadá jako každý jiný na severu Švédska, bílá sněhová pokrývka mu hodně pomáhá. Tak snad alespoň nebudeme mít okna otočená přímo na ty vytěžené haldy.

Výhled z okna bytu přímo na kouřící komíny na povrchu dolu je included, což je při jeho velikosti srovnatelné s Titanicem asi samozřejmost. Další okno směřuje na kirunskou sjezdovku, přímo k ní je navežená další vytěžená halda. Prima podruhé. Vlastně mi to přišlo čím dál víc fascinující.

Ubytování

Pronajali jsme si velký byt s parketami a kachlovými kamny ve starém domě. Se špinavou troubou, kterou nikdo nemyl asi sto let a tím, že v bytě nejsou mezi pokoji žádné dveře (což vás může trochu trápit, pokud si pronajmete bydlení s přáteli nebo dětmi, které chodí dřív spát), bych se poprala. Bohužel jsme po příjezdu zjistili, že lednice v kuchyni je cítit rybinou takovým způsobem, že do ní nemůžeme dát žádné potraviny. Museli jsme se proto potkat s arogantním majitelem, který místo titulu před jménem používal označení “fotograf” a řekl, že do lednice přeci dal polovinu citrónu. A že si máme zajet za své peníze do místního obchodu koupit desinfekci nebo využívat starou lednici ve spodním bytě. Všechno řešil s Honzou, já mu jako holka nestála ani za pozdrav.

Po sedmi hodinách v autě jsme měli chuť ani nevybalovat věci a jet do hotelu (příště bychom asi koupili ubytování v Camp Ripan, kde jsme si nakonec také půjčovali běžky). Po zvážení toho, o kolik peněz za těch pět nocí přijdem a zhodnocení, že zbytek bytu je hezký, fajn a čistý a je v něm teplo, jsme celou kuchyň vydrhli, jídlo naskládali na parapet k pootevřenému oknu a majiteli bytu na zbytek pobytu dali krycí jméno označující mužské pohlavní orgány.

Možná jsme měli prostě smůlu. Třeba do budoucna lednici vymění. Myla jsem ji čtyřikrát vším možným a nešlo s tím nic dělat. Ve Švédsku jsme takový ten gel pohlcující pachy nesehnali. Odkaz na byt je případně TADY >>>

Kam na běžky a lyže

Chcete-li si v Kiruně půjčit běžky, vybavení Salomon v perfektním stavu nám půjčili právě v Camp Ripan. Jelikož jsem na běžkách stála jen jednou v životě, a to když mi bylo deset, doporučili nám na recepci tréninkový okruh s perfektně upravenou stopou poblíž campu. Je tam parkoviště, tréninkový ovál a asi čtyřkilometrová trasa, což je na rozcvičení a vyzkoušení úplně skvělý. Druhý den jsme potom jeli cca 10 km mimo stopu v národním parku Abisko. Trasa byla fajn, nebyly tam žádné dlouhé prudké kopce a přitom to nebyla jen rovina. Zvládla jsem to já jako začátečník, zvládnete to určitě i vy!
Všechny možné tratě, obtížnost i přesnou trasu jednoduše najdete na https://www.skidspar.se, stačí, když do vyhledávacího políčka zadáte oblast, ve které se nacházíte.

Sjezdovku jsme původně chtěli využít přímo v Kiruně, abychom nemuseli cestovat příliš daleko, ale nepůjčovali zde snowboardy. Ačkoliv bych ráda v budoucnu snowboard vyměnila po více než patnácti letech opět za lyže, netroufla jsem si. Před pár lety jsem byla na plastice vazů v koleni a jsem tak vůči všem sportům, při nichž hrozí pád, zdrženlivější. Nakonec jsme si půjčili oba snowboard v resortu Riksgränsen, na hranicích s Norskem (na jedné sjezdovce dokonce přejíždíte do Norska a vracíte se zpět do Švédska).

Polární záře v Kiruně

Po zkušenostech z Norska jsem na auroru borealis letos nečekala. Vždy jsem se nesmírně těšila, že uvidím alespoň malý kousíček té nádhery, sledovala jsem celé dny všechny možné aplikace, nechávala si od Honzy vyprávět, jaké to bylo, když jí viděl on.. a i když to vypadalo nadějně, nebe se navečer nekompromisně zatáhlo.

Kéž by šly stmívacím vypínačem na zdi vypnout světla celého města.

Po náročném dni na běžkách jsme si chtěli jít brzy lehnout, abychom k vleku ráno nepřijeli až k polednímu s těmi největšími ospalci. Čistila jsem si zuby a dívala se ven z okna ložnice. Bylo celkem jasno.

..začíná to jako obláček páry uprostřed jasného nebe…


Zhasla jsem světla a velký bílý oblak jsem chvíli pozorovala. Nebylo nic moc vidět, okolní domy svítily, lampy kolem silnice zářily a vytěžené haldy byl opět kolem dokola osvětleny kulatými světly a opravdu připomínaly Titanic. Bílá šmouha, která už vypadala jako nakreslená vysychajícím zvýrazňovačem, nešla téměř vidět. Kéž by šly stmívacím vypínačem na zdi vypnout světla celého města.

Honza přes okno nebe vyfotil s dlouhou závěrkou. A displej foťáku ukázal to, co naše oči neviděly. Jasně zelenou tenkou šmouhu, kroutící se přímo před námi. Přes pyžamo jsme natáhli polární oblečení, sedli jsme do auta a jeli zkusit štěstí za město. Byli jsme už strašně unavení, ale věřili jsme, že to tentokrát vyjde. Nesledovali jsme žádný aplikace, prostě jsme jen jeli tam, kde je největší tma. Kolem Kiruny je na každém půlkilometru na silnici odpočívadlo, což je na pozorování polární záře naprosto ideální. Seděli jsme v autě asi hodinu a pozorovali menší i větší šmouhy na obloze, které každou chvíli lehce zezelenaly. A pak se najednou začly pomalu sypat na nás a Honza řekl, že teď je čas jít ven.

…začíná to jako obláček páry uprostřed jasného nebe. A když se z něj začnou v provazcích sestávat atomy jako zářivý moučkový cukr, víte, že za pár vteřin začne taneční představení.

Aplikace na sledování polární záře, která byla nejblíž realitě >>>
Web na sledování aurory borealis můžete zkusit třeba tento >>>

Harads

Treehotel v Harads. Částečně jsem chtěla zjistit, jak moc je to zážitek a jak moc instamísto, na němž se fotí blogerky se zasněným výrazem a plecháčkem v ruce. Částečně jsem si chtěla splnit přání spát jednou v domku ve stromech v norské Oddě. Částečně jsem chtěla překvapit Honzu něčím, co by absolutně nečekal.

Nikdy předtím jsem takhle drahé ubytování nekoupila a do poslední chvíle jsem se rozhodovala, jestli to opravdu stojí za to a jestli to opravdu potřebujeme. Poslední rok doma za oknem mě ale vyškolil. K ničemu jsem neutíkala posledních dvanáct měsíců víc než ke vzpomínkám a fotkám. Od začátku pandemie jsem žila ze zážitků.

Nechci vám psát podrobnosti o tom, jak to v kabině vypadá a jak hotel funguje, myslím, že si zasloužíte být stejně překvapeni jako my, objevovat a prozkoumávat to místo sami. Řeknu jen, že to stálo za to. I když jsem šla spát v deset, protože jsem už padala únavou, i když bylo zataženo a polární záři jsme z velkých oken mezi stromy nezahlédli ani náznakem.

Odkaz na Treehotel je přímo TADY >>>

P.S. V kabině spala údajně i Kate Moss. Dvakrát.

Gammelstad: Památka UNESCO

Budete-li se nacházet v okolí Harads nebo Luleå, udělejte si krátkou zastávku ve vesnici Gammelstad. Jedná se o zachovalou kostelní vesnici z 15. století s cca 400 dřevěnými domky. Ty sloužily jako ubytování pro věřící, kteří přicházeli z širokého okolí na mši do kostela. Počasí ve Skandinávii neumožňovalo věřícím, aby zvládli cestu do kostela a z něj v jeden jediný den. Ve skromných dřevěných domcích proto mohli přečkat noc a načerpat sílu na další cestu.

Možná kvůli návštěvě mimo hlavní sezónu, možná kvůli pandemii a omezenému množství turistů ve Švédsku, byla vesnice tichá a téměř prázdná. Potkali jsme jen pár švédských rodin, které nejspíše trávily v okolí velikonoční svátky a vyrazily na zdravotní procházku.

Umeå

O městě toho bohužel příliš nevím, bohužel jsme neměli vůbec čas prozkoumat okolí. Zjistili jsme si jen informace o místních studijních oborech (deformace věčných studentů) a to, že zde sídlí společnost Volvo. Honza mi četl spoustu věcí a podivoval se nad tím, jak je Umeå fascinující, že by bylo prima se tam někdy podívat. Myslím, že tam je muzeum kytar.

Ubytování

Čekala nás zde jedna noc v eko domku. Nazvala jsem ho tak proto, že měl na střeše solární panely a dlouhé pokyny na třídění odpadu všeho druhu. Jak jsme měli později zjistit, domek si svá eko pravidla nastavil a upravil sám. Po tom, co jsem vlezla do sprchy a těšila se, že se po noci strávené v kabině v lese pořádně umyju horkou vodou, jsem zjistila, že teče jen studená. A tím je ve Skandinávii myšleno ledová. Vydržela jsem to, příjemné to nebylo, bojler měl shozené pojistky, bohužel se už voda nestačila ohřát než jsme šli spát, takže jsme si ledovou torturu užili oba.
Jinak bylo ubytování krásné, všechno nové a čisté, na několik dní naprosto dostačující a na skandinávské poměry i za rozumné peníze.
Jen jediná věc, s níž počítejte – vlastně nikde neměli alobal a pečicí papír a ani zde to nebyla výjimka.

Odkaz na solární domek najdete přímo TADY >>>

Stockholm

Na cestách dávám přednost ubytování v Airbnb, baví mě žít na chvíli v cizím domě nebo bytě, vařit v cizí kuchyni, objevovat kouzlo výhledů z oken jiných lidí. Chvíli se cítit jako doma někde jinde.
Přesto jsem se tentokrát těšila na servis v hotelu. Na snídani, kterou nebudu muset jednou připravit já, na které mě třeba něco překvapí. Na voňavé povlečení a mýdlo, které vám každý den někdo čerstvě doplní a urovná. Na měkké dřevěné parkety a horkou čokoládu na pokoji.
Vybrala jsem ubytování v Radisson Collection Strand Hotel. Pokud si dobře vzpomínám, byl postaven k příležitosti olympijských her ve Švédsku v roce 1921. Vybavení ve stylu dvacátých let mě okouzlilo už z fotek, stejně tak jako malé lampičky, které se vznášely jako třpytivé hvězdy nad restaurací ve vnitrobloku hotelu.

Cesta z Umeå do Stockholmu byla nejdelší, trvala asi osm hodin, já už ale měla před sebou vidinu toho, jak budu plout ulicemi Stockholmu (v pohorkách a polární bundě, samozřejmě, na módu nebylo místo) a jak se konečně umyju v teplý vodě. Jak to bude PERFEKTNÍ závěr naší cesty.
Po příjezdu do hotelu, kde nebyl téměř žádný personál a my tušili, že jsme tu ubytováni téměř jako jediní, nám recepční oznámil, že bohužel nefunguje rezervační systém a neví, jaký nám mají přidělit pokoj. V tu chvíli se mi před očima pomalu rozpíjelo nejen slovo PERFEKTNÍ, ale také výhled na moře, který jsem si objednala. Podívala jsem se velkým oknem u recepce ven na bílou plachtu a lešení, které pokrývalo část hotelu a doufala jsem, že nebudu mít pokoj s výhledem na stavbu. Mého vnitřního kverulanta vyrušilo od věštění černé budoucnosti až zvolání “Merry Christmas” a smích recepčního, když Honzovi do ruky podával karty od pokoje.

Zrcadlový výtah s mosazným lemováním zastavil v nejvyšším patře a nás čekalo ještě několik schodů úzkou chodbou ke dveřím. Za nimi byly další točité schody s tmavomodrým kobercem a zábradlím mistrovsky omotaným hladkou kůží, které vedly kolem obrovských oken s výhledem na přístav a zapadající slunce.

Dvoupatrové apartmá s panoramatickým výhledem přímo ve věži hotelu bylo asi nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Bylo věnováno jedné z nejuznávanějších hereček všech dob, Ingrid Bergman. Zlaté šatní skříně měly připomínat garderobiérské skříně ze starých filmů, obrovský křišťálový lustr se třpytil v měkkém světle mléčných lamp umístěných na parapetu každého z oken. V horním patře byl, kromě postele a druhé skromnější koupelny, dřevěný pracovní stůl s výhledem na Riddarholmský kostel. Ten sloužil jako pohřebiště švédských králů od 17. století až do roku 1950. Když jste se posadili na židli, protínal uprostřed písmena alfa a omega, které byly položeny na parapetu. Zalitovala jsem, že během krátkých tří dnů jistě nebudu mít příležitost u stolu s takovým výhledem pracovat.

K apartmá patřila také obrovská střešní terasa s výhledem na město. Hned jsem vyběhla ven, dýchala studený jemně slaný vzduch a pozorovala v dálce svítit lunapark. Honza přišel za mnou ven, zajistil dveře od terasy, aby se nezabouchly a chvíli jsme stáli venku v mrazivém předjaří. Začalo sněžit.
Ve chvíli, kdy začala být zima a sněhové vločky se změnily v malé ledové krupky, zjistili jsme, že dveře nahoře zapadly a zacvakly se i přes pojistku. Chvíli jsme s nimi zkoušeli lomcovat, snažila jsem provlíct ruku škvírou a dosáhnout na vnitřní kliku, ale marně. Museli jsme zvednout telefon (a díky bohu, že jsme ho u sebe měli) a zavolat tomu smějícímu se chlapíkovi z recepce. Přiznat, že jsme uvěznění na střeše a prosit ho, ať nás vysvobodí. Myslím, že se směje doteď.
A my jsme po zbytek pobytu do dveří na terasu dávali tu největší cestovní tašku, jakou jsme měli.

Poučení: Nikdy nezamykejte hotelové dveře zevnitř na petlici. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat zachránit.

Jídlo ve Stockholmu

Předpokládala jsem, že se třemi dny ve Stockholmu projím. Plánovala jsem, co všechno musím ochutnat a kam vyrazíme. Netušila jsem, že dva dny strávíme hledáním odběrového místa, které nám udělá testy bez švédské občanky. Vyzkoušela jsem a mohu doporučit následující:

Covid testy ve Stockholmu

Stejně jako na přílet do Švédska, také na palubu letadla na cestu zpátky bylo potřeba buď antigenního testu (ne staršího než 24 hodin) nebo PCR testu (ne staršího než 48 hodin).
Prvním úskalím, na které je nutno myslet, je délka vyhodnocení testu ve Švédsku. Výsledek testu vám přijde za 30-48 hodin, zatímco u nás do 24 hodin. Je proto potřeba jít na testy s dostatečným předstihem. Ačkoliv jsme s delší dobou vyhodnocení testu počítali, netušili jsme, jaký problém bude nechat se otestovat bez švédské občanky. Honzovi předtím zařizovala testy švédská produkce Visma Ski Classics a odběrové místo na vlastní pěst shánět nemusel.

Nechtěli jsme počítat s tím, že se otestujeme na letišti, jelikož jsme nikde nenašli informace o možnosti testování přímo před odletem. Chodili jsme od jednoho odběrového místa k druhému, ale neúspěšně. Nakonec jsme našli drop-in odběrové místo, které spadá pod leteckou společnost Emirates. Najdete ho případně na adrese Torsgatan 3B, 111 23 Stockholm a na webu https://www.provtagning.com. Jako jedni z mála vám udělají i antigenní test s certifikátem, který prý švédská odběrová místa nedávno zrušili z důvodu domácího antigenního testování.

Švédsko a koronavirus

Že se Švédi k boji s pandemií postavili trochu jinak než zbytek Evropy, to asi každý ví. Neznamená to, že ale jedete do světa, kde se svobodně nadechnete a na covid zapomenete. Jen je to jiné.

Honza mě upozorňoval, že pokud budu nosit na severu v malých městech respirátor, že se nevyhnu nepříjemným pohledům. Místní automaticky předpokládají, že jste nemocní a je jim to nepříjemné. Na druhou stranu, všichni dodržují stanovené počty osob v obchodech i na benzínové pumpě. Lidé dodržují rozestupy, nikdo se kolem vás v obchodě neplíží ani se na vás netlačí ve frontě. To je z části dáno skandinávskou povahou a velkorysou osobní zónou, což mně více než vyhovuje, nehledě na to, zda světem cloumá pandemie nebo ne. Zvykla jsem si v malých severských městech respirátor nenosit, ale s lidmi tam do styku příliš nepřijdete. Ve větších městech, v Kiruně nebo ve Stockholmu jsme ho ve vnitřních prostorách měli vždy. Zaprvé, člověk někde uvnitř v hlavě ví, že když se náhodou nakazí, tak mu to v cizí zemi připraví perné chvilky. Zadruhé, většina prodavaček i personál v hotelu roušky měli a bylo cítit, že jim je příjemné, že je máme i my.

Zatím jsou obchody, fitka, kadeřnictví, restaurace i kavárny otevřené a omezení se vztahují jen na počet lidí uvnitř, případně u stolu.

Doporučené