Categories O motivaci, O životě

Jak jsem se potkala s anorexií

Posted on
Jak jsem se potkala s anorexií

Možná vás napadá, jak může mít výživový specialista anorexii. Nebo jak může mít odvahu radit lidem, když nečím takovým prošel. Ale víte co? O to tu odvahu mám větší. Od začátku jsem věděla, že pokud založím svoje stránky, tohle tady bude. Proto vznikla rubrika „O životě“, která byla měsíc srabskotrapně prázdná. Přemýšlela jsem ale odkud mám vlastně začít. Konec znáte. Od prostředka? Nebo od začátku?

Tím, že jste si prošli poruchou příjmu potravy není úplně příjemný se chlubit. Zvlášť proto, že vždycky, kdy to pro okolní svět vypadá, že jste ze všeho venku, ve vás ten boj probíhá pořád. Spousta lidí neví, že jsem se po roce hladovění snažila najít dalších pár let rovnováhu a spousta těch, kteří mě znají v mým dnešním světě o tom neví vůbec. Vem to ale čert, každý den jsem vděčná za to, že jsem tu rovnováhu našla a i kdyby mělo pár článků pomoct jednomu člověku jí najít, tak to má smysl.

Jako dítě, který přijelo domů z letních prázdnin od babičky s dědou, kde se nějaká strava a ovoce a zelenina vůbec neřešila, hlavně, že člověku chutnalo (a navíc v tom roce začala fungovat firma FamilyFrost s jejich pojízdným zmrzlinářstvím), naši s nelibostí zjistili, že jediné oblečení, do kterého se na první školní den vejdu, budou asi tepláky na gumu. To mi bylo sedm. A i když jsem celkem sportovala, od té doby jsem se té roztomilé oplácanosti nezbavila. Až dokud moje váha nevystoupala při mých 160 cm na téměř 80 kg. A to mi bylo devatenáct.

Mozaika, ze který se anorexie skládá, nepřijde s jedním klukem, neopětovanou láskou nebo jedním létem, kdy neoblíknete loňské kraťasy

Ale zpátky do školy. Když se jiné děti mlátily penálem o přestávkách, já se styděla při zdravovědě stoupnout na váhu a při tělocviku svlíknout do cvičícího úboru. Vždycky jsem si vymyslela, že jsem buď byla předchozí den u praktické, která mě vážila a něco jsem si vymyslela a na tělocviku, když se mělo šplhat nebo cvičit na kruzích, jsem pravidelně zapomínala cvičící úbor. A stydět jsem se nepřestala celé svoje dospívání. Záviděla jsem všem kamarádkám, které si nemusely už v jedenácti letech hlídat zastrčené břicho a přemýšlet o tom, jakou délku sukně si koupí, aby nebylo vidět, jak tlustá mají lýtka. Když se dnes podívám na školní fotky z té doby, ačkoliv mě vždycky jako nejmenší ze třídy napasovali do první řady, hrbím se tam tak, že jsem téměř neviditelná. Protože asi tak nějak jsem se cítila.

Víte, tahle mozaika, ze který se anorexie skládá, nepřijde s jedním klukem, neopětovanou láskou nebo jedním létem, kdy neoblíknete loňské kraťasy. Jsou to střípky studu, který vás na to pomalu připravují několik let. Střípky dětských posměchů za oblečení, které vybočuje, za chlupatý ruce, hustý obočí nebo tlustý břicho. Ty střípky, kdy se někdo z rodiny při každých narozeninách nebo Vánocích diví, že v osmi letech nezapnete kalhoty, které jsou na dvanáct let a snaží se vás do nich nasoukat, protože to je škoda. Střípky otázek, jestli se mi ve škole kvůli váze nikdo nesměje. Ty, kdy se vlastní mámě stydíte přiznat pravdu, a řeknete, že ne. Střípky, které možná některé děti zapomenou a některé si je nesou celý život na zádech jako batoh.

Říkám si, že až budu mít svoje děti, budu jim každý den říkat, že jsou krásný a důležitý a že je mam ráda. Budu jim říkat, že jsou dost dobrý a můžou jednou dělat cokoliv, co si budou přát a bude to dávat smysl. Jen tak. Ne pokud budou mít samý biče na vysvědčení, ne když dojí večeři nebo když nebudou drzý a uklidí si pokoj. Prostě že můžou. Aby se pro všechny tyhle věci do toho jejich batohu smutky a pochybnosti už nevešly.

2 comments

2 comments

  1. Děkuji za tenhle článek. Ačkoliv PPP tabu naštěstí začíná padat, stále mám pocit, že se na lidi s anorexií kouká jako na vyšinutce, kteří prostě jen chcou být hubení (a na lidi se záchvatovitým přejídáním jako na někoho, kdo se jen neumí ovládat). I když stigmatizace je u všech psychických chorob. V tvém příběhu se poznávám. Pamatuji si, jak jsem nosila ruce v kapsách mikiny a co nejvíc si ji odtahovala od těla, protože takhle nikdo nepozná, jak tlustá vlastně ve skutečnosti jsem. Nejtěžší není začít zase jíst, ale oddělit to jídlo od emocí, aby při náznacích prvních problemů do toho zase člověk nespadl. A hlavně se alespoň vyrovnat s bolavou minulostí. Což je ještě těžší než nejtěžší.

    1. Ahoj Tyno, bohuzel to je pravda, ale myslim, ze to je uz otazkou generace nasich rodicu a prarodicu, kteri to nejak nechapou a maji pocit, ze to jde lusknutim prstu zmenit. Z druhe strany vim, ze neni lehke se do cloveka s PPP vcitit, nekdy i pro me, i kdyz jsem si tim sama prosla, natoz pro nekoho, kdo ani jedno z toho nezazil .. ale souhlasim s tim, co rikas, je dulezity se srovnat se vsim co bylo a najit vnitrni klid. Pak se srovna i to ostatni. 🖤

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Doporučené